Můj příběh jak jsem zatočila s panickými ataky, strachy
a úzkostmi díky bachovkám.
Začnu od začátku. První panický atak ( tento název jsem
začala znát až po určité době) jsem měla před letem do ciziny. Létala jsem
letadlem několikrát ročně. Jednoho dne mi bylo špatně, ale nějak to odešlo
samo, tak rychle jak to přišlo. Dnes vůbec nechápu jak jsem dokázala sednout do
letadla. Tento stav přišel ještě párkrát, ale nikdy jsem tomu nedávala žádnou
váhu a ani jméno. Vždy to nějak přešlo. Většinou jsem to šla zaspat a probudila
se úplně v pohodě. Jednou před obědem jsem se zase cítila „divně“. Myslela
jsem si, že je to hlady, ale do sebe jsem nedostala ani sousto. Měla jsem
knedlík v krku a úplně scvrknutý žaludek. Brnělo mě celé tělo, chtělo se
mi zvracet. Opět jsem usnula a probudila se jako vždy bez jakýhokoli problému.
Nijak jsem to dál neřešila.
Jednoho dne večer, to přišlo zase tak jako pokaždé.
Chtěla jsem si toho nevšímat, ale bylo to silnější než já. Chtěla jsem jít
spát, zase to zaspat, aby to odešlo. Jenže jsem se probudila a myslela jsem, že
se dusím. Srdce mi tlouklo tak, že jsem si myslela, že mi vyskočí z hrudi.
Opláchla jsem si obličej, abych se toho zbavila. Bohužel, najednou jsem začala
úplně panikařit a pořád jsem si říkala, co to se mnou je. Musela jsem si
zavolat záchranku. Určitě mi pomůžou. Když přijeli, nic nezjistili a já byla jen schopná ležet a třásla jsem se
jako osika, přitom jsem se potila. Od té doby jsem si zjistila, že jsou to
panické ataky. Proč se to ale děje? Co to je? Bylo to ale tak moc nepříjemné. Od té doby jsem byla ale jako
vyměněná. Bála jsem se jít do obchodu, dělalo se mi fyzicky zle. Bála jsem
někam chodit, ale pořád jsem fungovala. Měla jsem malou dcerku a fungovat jsem
prostě MUSELA. Pořád jsem se hlídala, aby to znova nepřišlo. Nikdy to nepřišlo
nikde v obchodě, ani na ulici, vždy to přicházelo večer. Myslela jsem si,
že jsem blázen. Věděla jsem ale, že
nechci nějaké prášky a vždy jsem si šla za cestou alternativní. Zkusila jsem
EFT, kineziologii. Musím říct, že mi to zčásti hodně pomohlo.
Další asi rok jsem
ale pořád žila s tím strachem, že to přijde znova. Kamkoliv jsem jela,
šla, tak jsem pořád měla strach, že tam budu „vyvádět“. Ale byla jsem
v pohodě. Většinou jednou za měsíc se to objevilo a já pořád hledala
alternativu.
Našla jsem si přítele a byla jsem zamilovaná, Nikdy jsem mu
o této věci neřekla. Nějak jsem to nepovažovala za nutné, ale spíše jsem
nechtěla. Když jsem po nějaké době porodila, tyto stavy se objevili zase a ve
větší intenzitě. To už jsem musela příteli říct, protože jsem potřebovala
někoho, komu to vlastně říct můžu. Byl skvělej. Věděla jsem, že měl nezklame a
já jsem v něm cítila mého ochránce, mého terapeuta a mého největšího
přítele.
Měla jsem v sobě pořád nějaké strachy, úzkosti a bylo
mi strašně zle. Byla jsem tím totálně paralyzovaná. Ale v druhé části MNĚ
žila ta štastná a zamilovaná osoba, kterou jsem byla. Jen jsem nechápala proč
se mi tohle děje. Šíleně jsem se tím trápila a nešlo to nějak odehnat. Snažila
jsem se všemi způsoby. Pořád jsem jen vyhledávala jak se toho zbavit. Dělala
jsem jogu, zkusila meditovat, afirmace, ho oponopono. Prostě všechno. Čas
plynul a porodila jsem další naše milované miminko. Už v porodnici jsem
měla divný pocity. Bála jsem se všeho. Uplně všeho. Bála jsem se, že nejsem
dobrá máma, že jsem zlá, že nebudu mít ráda své děti. Ale uvnitř, když jsem se
nad tím pocitem pozastavila, věděla jsem a cítila jsem, že tohle není pravda.
Věděla jsem jaká jsem, věděla jsem, že jsem milující matka, ale kde se berou ty
odporný strachy a úzkosti? Když malýmu byl asi měsíc pořád se moje stavy
zhoršovali. Už to nepřicházelo jenom občas, ale bylo to každý den. Najednou
jsem nemohla ani spát. Celý noce jsem nespala. Usínala jsem v 6 ráno a
probouzela jsem se v půl 7 s dětma. Zkoušela jsem meditovat, nemyslet
na to, ale čím víc jsem se snažila být v klidu, tím víc se mě tyhle pocity
zmocňovali a já měla pocit, že mě to užere zevnitř. Žila jenom v tomto
hrozným strachu. Když jsem šla spát měla jsem totální hrůzu, že zase spát
nebudu a že zase TO přijde. A přišlo. Byla jsem totálně vydeptaná. Plakala jsem
do polštáře a chtěla usnout a přála si umět vypnout mozek. Pořád mi
v hlavě běhaly myšlenky, co když mě to dožene k sebevraždě, co když budu
schyzofrenik, do úzkostí mě dostávalo jenom to, že jsem se s někým bavila
o psychicky nemocných lidech nebo o nemocech atak dále. Byla jsem uvnitř
odepsaná troska. Nedokázala jsem se
dívat na televizi, protože všechno mi způsobovalo tyto stavy. Stavy přicházeli
i odpoledne, kdy jsem si chtěla zdřímnout a tak jsem už nespala ani odpoledne
s dětma. Byla jsem šílená strachy. Pořád. Neustále mě pálilo na hrudi a
bolelo celé tělo. Měla jsem problémy se zažíváním, stolicí, bolela mě hlava a
přišlo mi, že je mi 80. Nejhorší pro mě bylo, že jsem měla i strach, že ublížím
svým dětem. To pro mě bylo tak strašný, že jsem se opravdu hroutila. Pořád jsem
si opakovala, že přece taková nejsem. Proč ten strach přichází? Proč se pořád
snaží být silnější než to ostatní. Vím, že kdybych s tímto došla za
psychiatrem, zavře mě do léčebny a tohle já jsem prostě nedokázala dopustit. Strašně
moc mi pomáhalo EFT.
Navenek jsem ale
pořád vypadala skvěle. Každý kdo mě potkal mě obdivoval jak mi to i po třech
dětech sluší, ale uvnitř jsem byla uzlíček nervů. Chovala jsem pořád stejně přátelsky, nikdo to
neví a nikdo to na mě nikdy nepoznal. Tak ráda bych pro to udělala všechno. A
všechno jsem pro to dělala. Modlila jsem
se, abych už konečně našla způsob jak se tohohle zbavit. Spoustu peněz jsem
dala do všeho možného a pořád nic. Ale uvnitř sebe, ne v srdci, ani ne
v hlavě, ale intuitivně jsem cítila, že něco prostě přijít musí. Tak moc
jsem se bránila práškům. Vzpomínám si na jedno moje přání, co kdyby tu byla
„nějaká kapka“ která by mě z toho dostala. Ted se tomu musím smát. Přišla.
….
O bachovkách jsem slyšela už tenkrát, ale nějak jsem se jich
trochu bála. Nejdřív jsem si přečetla recenze, kde je plno žen, které je
používaly a dostaly se z toho. Už jsem si říkala, že ještě jsem
nevyzkoušela VŠECHNO. Tak jsem šla do toho.
Je to skoro rok, kdy už se cítím
tak, že už je ani nepotřebuji a dva měsíce je neberu. Občas cítím takový vánek
úzkosti, ale je to hoooooodně daleko a hoooooodně slabý. Na bachovky nedám dopustit.
Už ani nevím kdy přesně jsem
začala cítít, že kapky zabírají, ale možná po dvou měsících jsem si to začala
uvědomovat. Najednou a postupně se začali vytrácet strachy, odlupovali se jako
šlupky cibule. Každý měsíc, kdy jsem si psala o další, cítila jsem se líp a
líp. Normálně jsem začala chodit s kamarádkami na večeři, do kina bez toho
abych měla strach, že se mi tam udělá zle.
Chci poděkovat paní Martině,
která mi je na míru připravila, ale možná, že to bude znít sobecky, hlavně děkuji
sama sobě, že jsem si tou cestou prošla a našla jsem to co mě opravdu
uzdravilo. Věřím, že vše příchází pro to, aby si člověk uvědomil ty dobré
stránky a měl jiný pohled na věci kolem sebe.
P.S. Nedá se to ani pořádně
popsat. Toto je jen zlomek toho co jsem cítila a prožívala. Kdo nezažil,
nepochopí.
Žádné komentáře:
Okomentovat