Tento článek
jsem napsala spolu s Any, úžasnou terapeutkou, která často pomáhá lidem
právě v situacích, kdy jim zemřel někdo blízký.
Smrt blízké osoby
Smrt blízkého člověka patří
bezpochyby k největším krizím.
Smrt někoho blízkého je pro nás vždy obrovský šok, který následuje fáze
popírání skutečnosti. Nechceme věřit, že onen milovaný člověk mohl odejít navždy.
Jak píše Any:
Konec. Ticho. Bezmoc. Nekonečný žal a bolest, která je tak hluboká a
srdcervoucí, absolutně nepřenosná. Nelze ji pochopit ani uchopit, každý kdo
říká: “Já tě chápu, soucítím s tebou“ vlastně nechápe nic. Smrt nejbližšího
nelze sdílet, nelze se jí ani kousek vzdát a my cítíme absolutní beznaděj,
prázdno a jen a jen tu bolest.
Strach ze smrti, deprese…
Spolu se smrtí
přichází často pocity zoufalství a deprese.
Any říká:
Ztrátou nejbližších v nás něco umírá a
toto prázdné místo se obrazí jako hluboká a temná jáma vtahujíc nás násilím
dovnitř a my sedíme na jejím samotném okraji a hledíme do černé prázdnoty
uzavřeni sami v sobě. Čas kolem plyne podivným způsobem a my si jej
přejeme otočit, vrátit a zastavit, alespoň na chvíli, mít tu možnost rozloučit
se, naposledy obejmout, říci slova, jež nestačila zaznít.
