Smrt je jen začátek

Tento článek jsem napsala spolu s Any, úžasnou terapeutkou, která často pomáhá lidem právě v situacích, kdy jim zemřel někdo blízký.

Smrt blízké osoby

Smrt blízkého člověka patří bezpochyby k největším krizím. Smrt někoho blízkého je pro nás vždy obrovský šok, který následuje fáze popírání skutečnosti. Nechceme věřit, že onen milovaný člověk mohl odejít navždy. Jak píše Any:

Konec. Ticho. Bezmoc. Nekonečný žal a bolest, která je tak hluboká a srdcervoucí, absolutně nepřenosná. Nelze ji pochopit ani uchopit, každý kdo říká: “Já tě chápu, soucítím s tebou“ vlastně nechápe nic. Smrt nejbližšího nelze sdílet, nelze se jí ani kousek vzdát a my cítíme absolutní beznaděj, prázdno a jen a jen tu bolest.

Strach ze smrti, deprese…

Spolu se smrtí přichází často pocity zoufalství a deprese. Any říká:

Ztrátou nejbližších v nás něco umírá a toto prázdné místo se obrazí jako hluboká a temná jáma vtahujíc nás násilím dovnitř a my sedíme na jejím samotném okraji a hledíme do černé prázdnoty uzavřeni sami v sobě. Čas kolem plyne podivným způsobem a my si jej přejeme otočit, vrátit a zastavit, alespoň na chvíli, mít tu možnost rozloučit se, naposledy obejmout, říci slova, jež nestačila zaznít.

Jak se zbavit strachu z řízení auta. Moje zpověď.

Do svých 23 let jsem si myslela, že nikdy řidičský průkaz mít nebudu. Důvodem nebyla nechuť k řízení, ale strach z řízení auta, obavy, zda řízení auta zvládnu. Když jsem si někdy ve dvaceti letech sedla za volant a s bratrem jako učitelem jsem se rozjela po polní cestě, byl to zážitek. Ječela jsem: "Zastav to auto! Co mám dělat!" . Na tachometru 10 km/hod a v očích smrt.

Řidičák mám a jedu! Alespoň příležitostně.

Nakonec jsem se do toho pustila a řidičák získala. Netrpěla jsem úplně fóbii z aut, ale řízení auta pro mne bylo něco zvláštního, rozhodně ne přirozená činnost. Neměla jsem příležitost, nikdo mne nenutil, a proto jsem se do řízení nijak nehnala. V roce 2009 jsem otěhotněla a bylo jasné, že se leccos změní, že auto budu potřebovat. Našla jsem si hodného učitele autoškoly a začala jsem chodit na kondiční jízdy.

Jízda po dálnici byl šok!

Sice jsem se rozjezdila, ale pořád jsem měla velký strach z jízdy po dálnici, a proto jsme často jezdili vyzkoušet nájezdy na dálnici. Při jednom takovém nájezdu jsem měla pocit, že náklaďák je už moc blízko, ale učitel měl lepší odhad a nutil mne tam vjet. Jenže díky mému váhání jsem se nakonec rozjela příliš pozdě a on musel auto zadupnout, což se neobešlo bez mohutného troubení náklaďáku. Bylo to o fous. Byl to šok. Učitel se omluvil, že mne nutil, já byla v naprostém šoku.

Jak překonat traumata a šoky?

Zřejmě každý z nás zažil nějaké trauma či šok – pocity úzkosti, obavy, traumata z porodu nebo další emoční šoky, třeba jako úraz či vážná operace. Pokud byla takováto událost dostatečně silná, je pravděpodobné, že ovlivnila naše chování. Mně například nepříjemný zážitek na silnici přinutil vyhýbat se tři roky dálnicím. Až Bachovy esence mi pomohly toto trauma překonat.

Traumata z dětství způsobují problémy v dospělosti

Několikrát týdně se setkávám s lidmi, jejichž chování coby dospělých, ovlivnila nějaká událost z dětství. Často to byli rodiče, kteří jim tvrdili, že jsou neschopní, hloupí, oškliví či tlustí. Někdy je dokonce týrali fyzicky. Někteří zažili domácí násilí, a dodnes cítí, jak je tato negativní zkušenost poznamenala. Jak ukazuji ohlasy klientů, nešťastné dětství dokáže pokřivit pohled na správnou funkci partnerství. Jiní si nesou z dětství pocit, že je manžel či manželka stejně jednou podvede, tak jako to udělal jejich otec či matka.