Paní Dita mi napsala na konci května s tím, že by chtěla lahvičku esencí pro
sebe a pětiletého syna. Syn začal chodit do školky a paní Dita na něj od učitelek
slyšela neustále stížnosti týkající se jeho neochoty ke spolupráci, bojkotování
různých aktivit ve školce a další věci, co se neposlouchají hezky. I doma s ní musela mít paní Dita svatou
trpělivost, protože zkoušel hranice ve všech směrech.
Sama už z toho byla unavená. Její schopnosti být trpělivá byla vždy
poměrně malá, ale se synem dostávala extrémně zabrat. Paní Dita se v tomto
náročném období popisovala jako prchlivá, náladová, protivná, sekýrující je doma
všechny.
Situaci jsme spolu rozebraly a k paní Ditě putovaly dvě
lahvičky.
Po měsíci braní kapek mi napsala toto:
Za poslední necelý
měsíc jsem na Danka neslyšela v podstatě ani jedinou stížnost ve školce.
Nejprve jsem dala na vás a kapičky sebou do školky nenosila, aby s nimi někdo
nezacházel nešetrně, ale nakonec to dopadlo tak, že Danek sám chtěl a tak jsem
se domluvila s učitelkami, předala jim podrobné informace a kapičky začala
každé ráno předávat do ruky přímo jim. Po dvou týdnech jsem jedno ráno
zapomněla kapičky na stole, oznámila jsem to zaskakující paní učitelce jinak
již v důchodu (viděla Danka jen párkrát před tím, než je začal užívat a pak
párkrát po tom, co je začal užívat). Ta na mě vykulila oči a cituji:
"Maminko, to nám ale nemůžete udělat!" Načež jsem zase vykulila oči
já, protože do té doby jsem ani od jedné stálé učitelky neslyšela nic o
zlepšení.. "Ono to na něj vážně pomáhá?" "No to by jste koukala,
jak pěkně... Přestal konečně vybočovat a začal v podstatě normálně
spolupracovat...."
Skočila jsem tedy do auta a pro kapičky se ještě rychle otočila doma. Ze školky
jsem pak odcházela mnohem lehčím krokem.. :-)
Je pravda, že stále máme na čem pracovat, ale také je pravda, že díky Dankově
ochotě spolupracovat i doma jsem se přestala podvědomě vzpěčovat trávit s ním
více času. Danek je i nadále velice horlivý (je to prostě můj malý cholerouš
:-D), i nadále musím všechno opakovat minimálně třikrát, ale rozhodně se
zlepšilo jeho vybuchování, vztekání a trucovitost. Možná tomu trochu napomohly
i kapky pro mě...
První dva dny jsem se
cítila jaksi zvláštně. Tělo jakoby chtělo zpomalit, bylo vláčnější a
pohodovější, ale mozek tomu nějak odmítal uvěřit. Asi jsem byla trochu
skeptická. Dokonce jsem se musela zastavit a popřemýšlet, protože jsem se bála,
že způsobím nějakou nehodu. Takový stav mi vadil. Nakonec si ale dala říct i
hlava. Jsem méně nervózní (vždyť už vlastně ani není proč, Danek přestal tolik
provokovat a trucovat), nesnažím se dělat milion věcí najednou a zvládnout za
den tolik činností jako za týden , neobjevují se tolik panické stavy okolo
financí. Myslím, že i můj muž je trochu spokojenější.. . Zjistila jsem totiž
také, že jsem nás začala brát jako samozřejmost a cokoliv můj muž udělal, bylo
v mých očích špatně, to je ten můj prokletý perfekcionismus.. Takže se teď učím
chápat, že to není špatně, jen to je prostě jinak. Mám moc úžasného muže, který
mi prokazuje lásku jinak, než bych si představovala a nedoceňovala jsem jeho
jazyk lásky. Takže se teď učím vážit si všeho, co pro nás dělá...
Žádné komentáře:
Okomentovat