čtvrtek 8. června 2017

Příběh paní Blanky

Můj příběh jak jsem zatočila s panickými ataky, strachy a úzkostmi díky bachovkám.
Začnu od začátku. První panický atak ( tento název jsem začala znát až po určité době) jsem měla před letem do ciziny. Létala jsem letadlem několikrát ročně. Jednoho dne mi bylo špatně, ale nějak to odešlo samo, tak rychle jak to přišlo. Dnes vůbec nechápu jak jsem dokázala sednout do letadla. Tento stav přišel ještě párkrát, ale nikdy jsem tomu nedávala žádnou váhu a ani jméno. Vždy to nějak přešlo. Většinou jsem to šla zaspat a probudila se úplně v pohodě. Jednou před obědem jsem se zase cítila „divně“. Myslela jsem si, že je to hlady, ale do sebe jsem nedostala ani sousto. Měla jsem knedlík v krku a úplně scvrknutý žaludek. Brnělo mě celé tělo, chtělo se mi zvracet. Opět jsem usnula a probudila se jako vždy bez jakýhokoli problému. Nijak jsem to dál neřešila. 

Jednoho dne večer, to přišlo zase tak jako pokaždé. Chtěla jsem si toho nevšímat, ale bylo to silnější než já. Chtěla jsem jít spát, zase to zaspat, aby to odešlo. Jenže jsem se probudila a myslela jsem, že se dusím. Srdce mi tlouklo tak, že jsem si myslela, že mi vyskočí z hrudi. Opláchla jsem si obličej, abych se toho zbavila. Bohužel, najednou jsem začala úplně panikařit a pořád jsem si říkala, co to se mnou je. Musela jsem si zavolat záchranku. Určitě mi pomůžou. Když přijeli, nic nezjistili  a já byla jen schopná ležet a třásla jsem se jako osika, přitom jsem se potila. Od té doby jsem si zjistila, že jsou to panické ataky. Proč se to ale děje? Co to je? Bylo to ale tak moc  nepříjemné. Od té doby jsem byla ale jako vyměněná. Bála jsem se jít do obchodu, dělalo se mi fyzicky zle. Bála jsem někam chodit, ale pořád jsem fungovala. Měla jsem malou dcerku a fungovat jsem prostě MUSELA. Pořád jsem se hlídala, aby to znova nepřišlo. Nikdy to nepřišlo nikde v obchodě, ani na ulici, vždy to přicházelo večer. Myslela jsem si, že jsem blázen.  Věděla jsem ale, že nechci nějaké prášky a vždy jsem si šla za cestou alternativní. Zkusila jsem EFT, kineziologii. Musím říct, že mi to zčásti hodně pomohlo.
 Další asi rok jsem ale pořád žila s tím strachem, že to přijde znova. Kamkoliv jsem jela, šla, tak jsem pořád měla strach, že tam budu „vyvádět“. Ale byla jsem v pohodě. Většinou jednou za měsíc se to objevilo a já pořád hledala alternativu.  
Našla jsem si přítele a byla jsem zamilovaná, Nikdy jsem mu o této věci neřekla. Nějak jsem to nepovažovala za nutné, ale spíše jsem nechtěla. Když jsem po nějaké době porodila, tyto stavy se objevili zase a ve větší intenzitě. To už jsem musela příteli říct, protože jsem potřebovala někoho, komu to vlastně říct můžu. Byl skvělej. Věděla jsem, že měl nezklame a já jsem v něm cítila mého ochránce, mého terapeuta a mého největšího přítele.
Měla jsem v sobě pořád nějaké strachy, úzkosti a bylo mi strašně zle. Byla jsem tím totálně paralyzovaná. Ale v druhé části MNĚ žila ta štastná a zamilovaná osoba, kterou jsem byla. Jen jsem nechápala proč se mi tohle děje. Šíleně jsem se tím trápila a nešlo to nějak odehnat. Snažila jsem se všemi způsoby. Pořád jsem jen vyhledávala jak se toho zbavit. Dělala jsem jogu, zkusila meditovat, afirmace, ho oponopono. Prostě všechno. Čas plynul a porodila jsem další naše milované miminko. Už v porodnici jsem měla divný pocity. Bála jsem se všeho. Uplně všeho. Bála jsem se, že nejsem dobrá máma, že jsem zlá, že nebudu mít ráda své děti. Ale uvnitř, když jsem se nad tím pocitem pozastavila, věděla jsem a cítila jsem, že tohle není pravda. Věděla jsem jaká jsem, věděla jsem, že jsem milující matka, ale kde se berou ty odporný strachy a úzkosti? Když malýmu byl asi měsíc pořád se moje stavy zhoršovali. Už to nepřicházelo jenom občas, ale bylo to každý den. Najednou jsem nemohla ani spát. Celý noce jsem nespala. Usínala jsem v 6 ráno a probouzela jsem se v půl 7 s dětma. Zkoušela jsem meditovat, nemyslet na to, ale čím víc jsem se snažila být v klidu, tím víc se mě tyhle pocity zmocňovali a já měla pocit, že mě to užere zevnitř. Žila jenom v tomto hrozným strachu. Když jsem šla spát měla jsem totální hrůzu, že zase spát nebudu a že zase TO přijde. A přišlo. Byla jsem totálně vydeptaná. Plakala jsem do polštáře a chtěla usnout a přála si umět vypnout mozek. Pořád mi v hlavě běhaly myšlenky, co když mě to dožene k sebevraždě, co když budu schyzofrenik, do úzkostí mě dostávalo jenom to, že jsem se s někým bavila o psychicky nemocných lidech nebo o nemocech atak dále. Byla jsem uvnitř odepsaná  troska. Nedokázala jsem se dívat na televizi, protože všechno mi způsobovalo tyto stavy. Stavy přicházeli i odpoledne, kdy jsem si chtěla zdřímnout a tak jsem už nespala ani odpoledne s dětma. Byla jsem šílená strachy. Pořád. Neustále mě pálilo na hrudi a bolelo celé tělo. Měla jsem problémy se zažíváním, stolicí, bolela mě hlava a přišlo mi, že je mi 80. Nejhorší pro mě bylo, že jsem měla i strach, že ublížím svým dětem. To pro mě bylo tak strašný, že jsem se opravdu hroutila. Pořád jsem si opakovala, že přece taková nejsem. Proč ten strach přichází? Proč se pořád snaží být silnější než to ostatní. Vím, že kdybych s tímto došla za psychiatrem, zavře mě do léčebny a tohle já jsem prostě nedokázala dopustit. Strašně moc mi pomáhalo EFT.
 Navenek jsem ale pořád vypadala skvěle. Každý kdo mě potkal mě obdivoval jak mi to i po třech dětech sluší, ale uvnitř jsem byla uzlíček nervů.  Chovala jsem pořád stejně přátelsky, nikdo to neví a nikdo to na mě nikdy nepoznal. Tak ráda bych pro to udělala všechno. A všechno jsem pro to dělala.  Modlila jsem se, abych už konečně našla způsob jak se tohohle zbavit. Spoustu peněz jsem dala do všeho možného a pořád nic. Ale uvnitř sebe, ne v srdci, ani ne v hlavě, ale intuitivně jsem cítila, že něco prostě přijít musí. Tak moc jsem se bránila práškům. Vzpomínám si na jedno moje přání, co kdyby tu byla „nějaká kapka“ která by mě z toho dostala. Ted se tomu musím smát. Přišla. ….
O bachovkách jsem slyšela už tenkrát, ale nějak jsem se jich trochu bála. Nejdřív jsem si přečetla recenze, kde je plno žen, které je používaly a dostaly se z toho. Už jsem si říkala, že ještě jsem nevyzkoušela VŠECHNO. Tak jsem šla do toho.
Je to skoro rok, kdy už se cítím tak, že už je ani nepotřebuji a dva měsíce je neberu. Občas cítím takový vánek úzkosti, ale je to hoooooodně daleko a hoooooodně slabý.  Na bachovky nedám dopustit.
Už ani nevím kdy přesně jsem začala cítít, že kapky zabírají, ale možná po dvou měsících jsem si to začala uvědomovat. Najednou a postupně se začali vytrácet strachy, odlupovali se jako šlupky cibule. Každý měsíc, kdy jsem si psala o další, cítila jsem se líp a líp. Normálně jsem začala chodit s kamarádkami na večeři, do kina bez toho abych měla strach, že se mi tam udělá zle.
Chci poděkovat paní Martině, která mi je na míru připravila, ale možná, že to bude znít sobecky, hlavně děkuji sama sobě, že jsem si tou cestou prošla a našla jsem to co mě opravdu uzdravilo. Věřím, že vše příchází pro to, aby si člověk uvědomil ty dobré stránky a měl jiný pohled na věci kolem sebe. 
P.S. Nedá se to ani pořádně popsat. Toto je jen zlomek toho co jsem cítila a prožívala. Kdo nezažil, nepochopí.

 Blanka
www.bachovyesence.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat