Do svých 23
let jsem si myslela, že nikdy řidičský průkaz mít nebudu. Důvodem nebyla nechuť
k řízení, ale strach z řízení auta, obavy, zda řízení auta zvládnu. Když jsem si někdy ve dvaceti letech sedla za volant a s bratrem jako učitelem jsem se rozjela po polní cestě, byl to zážitek. Ječela jsem: "Zastav to auto! Co mám dělat!" . Na tachometru 10 km/hod a v očích smrt.
Řidičák mám a jedu! Alespoň
příležitostně.
Nakonec jsem
se do toho pustila a řidičák získala. Netrpěla jsem úplně fóbii z aut,
ale řízení auta pro mne bylo něco zvláštního, rozhodně ne přirozená činnost.
Neměla jsem příležitost, nikdo mne nenutil, a proto jsem se do řízení nijak
nehnala. V roce 2009 jsem otěhotněla a bylo jasné, že se leccos změní, že
auto budu potřebovat. Našla jsem si hodného učitele autoškoly a začala jsem
chodit na kondiční jízdy.
Jízda po dálnici byl šok!
Sice jsem se
rozjezdila, ale pořád jsem měla velký strach z jízdy po dálnici, a
proto jsme často jezdili vyzkoušet nájezdy na dálnici. Při jednom takovém nájezdu jsem
měla pocit, že náklaďák je už moc blízko, ale učitel měl lepší odhad a nutil
mne tam vjet. Jenže díky mému váhání jsem se nakonec rozjela příliš pozdě
a on musel auto zadupnout, což se neobešlo bez mohutného troubení náklaďáku.
Bylo to o fous. Byl to šok. Učitel se omluvil, že mne nutil, já byla v naprostém šoku.
